Krve tolik, až oči přecházejí. Ne, to není hollywoodská střílečka, ale svět sladké panenky, jak ho vidí kanadská fotografka Mariel Clayton.
Proč jste si vybrala zrovna panenky Barbie? Není to proto, že jsou svým způsobem předmětem touhy?
Přišlo mi zajímavé a zábavné pracovat s panenkou, od níž se očekává, že bude roztomilá, šťastná a dokonalá, a najednou se ukáže být pod povrchem tak temná a zlá. Jako typ je Barbína poněkud jednorozměrná – ačkoli má znázorňovat všechno, čím holčičky chtějí být, je ve skutečnosti velmi povrchní a bezobsažná. Kvůli tomu jsem ji také nikdy nepovažovala za nějaký příklad hodný následování a chtěla jsem od základů rozebrat její image a také naše vnímání toho, čím je a co představuje. Řekla bych, že se pokouším dodat této panence nový rozměr. Ona má takový životní styl a image, které jsou v praxi nedosažitelné – nepřijde mi realistické, aby její život a vizáž byly předmětem touhy tak velkého počtu holčiček.Svojí prací se vymezuji vůči tomu, jaká Barbie je.
Odrážejí tyto obrázky současný svět?
V mnoha ohledech ano – myslím, že lidi v dnešní době přitahují spíš obrazy, které jsou temnější a nezvyklé. Jsme čím dál netečnější vůči všemu zlu, jež se ve světě děje, až do té míry, že i ten nejhrůznější výjev nás už vůbec nedokáže šokovat. Takže velká část mé tvorby právě tohle zesměšňuje. Snažím se dělat takové snímky, které by pro mě měly určitý význam: jako třeba můj cyklus Moderní mateřství (Modern Maternity), v němž se snažím ukázat to, že ženy mají někdy tendenci brát své děti spíš jako módní doplněk než jako lidské bytosti. Udělala jsem také pár snímků, k nimž mě inspirovaly hrůzné případy sériových vražd ve Velké Británii. Když si o těchto případech lidi jen tak něco přečtou v novinách, snadněji se podle mě stanou vůči takovým zprávám lhostejnými, necítí s nimi žádnou spojitost. Když se však tyto detaily zakomponují do obrázku s panenkou, vytvoří se v myslích lidí jakási vazba – většina z nás si přece v dětství s nějakým typem panenek hrála. Tím pádem se pak můžeme prostřednictvím těchto snímků s takovými případy nějak propojit. Použít k vyprávění tragického příběhu symbol něčeho spořádaného, nevinného je mnohem působivější. Dokonce série obrázků Vražda (Murder) má určitý význam: mám pocit, jako by muži v dnešním světě byli čím dál víc démonizováni, ale zároveň oklešťováni. Mé snímky tuto skutečnost znázorňují až do extrému, je to takový komentář toho, do jak velké míry celý feminismus ztratil svůj směr. Už dávno se nezabývá jen rovností mezi pohlavími. Nejde přece o to, dělat z mužů provinilce a čím dál víc snižovat jejich důležitost a přínos pro společnost.
Jak jste sehnala všechen ten nábytek a vybavení pro pokojíčky Barbín? Vypadají tak realisticky!
Se sbíráním miniatur jsem začala nejdřív v Japonsku, tam jsou totiž velmi oblíbené! Všechny vyrábí jedna společnost s názvem ReMent a vypadají neuvěřitelně realisticky. Dodávají se po sadách zhruba osmi až deseti krabic, v každé z nich je jiná výbavička, která nějak pasuje do tématu celé série. Obvykle se každá taková sada po asi osmi měsících stahuje z prodeje, takže některé z těch starších se velice špatně shánějí a jsou opravdu vzácné. Ve Spojených státech a v Hongkongu mám několik prodejců, takže od nich můžu koupit jednotlivé kousky, ale pokaždé, když jedu do Tokia, moje první výprava vede do hračkářství, kde si koupím nejnovější kolekci. Vždy, když dokončím nějakou instalaci, musím pak důkladně zkontrolovat pracovní plochu. Některé ty součástky jsou totiž tak drobounké, že jsem jich už pár ztratila, protože jsem je při uklízení přehlédla. Myslím, že nejmenší artikl, který jsem kdy měla, byly špunty do uší, ty byly dlouhé asi tři milimetry.
Jaké jsou vaše současné plány? A kde berete inspiraci ke své práci?
Zrovna teď plánuji vydat knížku, nebo možná dvě. Minulý rok jsem dělala cyklus obrázků nazvaný Abeceda (Alphabet), ale teď, jak se moje práce vyvíjí a všechno jde líp, jsem se rozhodla ten cyklus předělat. Až ho budu mít hotový, ráda bych ho dala dohromady jako takovou menší obrázkovou publikaci. Taky bych ráda vydala knížku se svými ostatními výtvory, které nespojuje žádné téma. Je tolik míst, jež mě inspirují! Někdy se rozhlížím po různých typech papíru pro pozadí fotky a nechám se inspirovat typem povrchu nebo vzorem. Většinou je to ale tak, že se probírám svými miniaturami, a jak se jimi prohrabuji, probleskují mi hlavou nápady. Někdy mi zas problikne hotový obrázek, kde už je všechno uspořádané a dodělané, a zbývá mi to jen postavit. Spousta mých uměleckých instalací vznikla přesně takhle – zkrátka jsem měla v hlavě hotovou představu a od ní jsem se odpíchla. Kolikrát mě inspiruje i nějaké slovo nebo věta, které se mi honí hlavou, a jak si s nimi tak pohrávám, obrázky se pak samy vynořují.
Fotografujete každý den?
Ráda bych fotila každý den, ale není to vždycky možné, navíc jsem strašně paranoidní a pokaždé se bojím, že když si vezmu fotoaparát s sebou do práce, něco se s ním stane. Většinou pracuji s fotkami po večerech, je to vlastně můj způsob odpočinku. Ale pokaždé, když jedu na dovolenou, mám foťák pořád přimáčknutý k oku! Udělám někdy až čtyři sta snímků denně, podle toho, kde zrovna jsem.
Máte nějaké hodně oblíbené téma nebo objekt na focení?
Ano, mým nejoblíbenějším objektem jsou lidé. Když jsem na cestách, dělám ráda momentky - hlavně na trzích. Velmi ráda fotím i tanečníky. Mým snem vždycky bylo stát se fotografkou-cestovatelkou a tahle ambice mi vlastně zůstala dodnes. Ráda zkrátka dělám fotografie takzvaně ze zákulisí. Pokud jde o snímky panenek – nejraději mám ty historické a také napodobeniny slavných obrazů.